Filmové zážitky srpna 2018

Tenhle článek použiju jako takovou skládku filmových zážitků z prázdnin (které nebyly v minulém článku), srpna a září. Prostě delší mix se spoustou zajímavých anebo nezajímavých věcí, co jsem poslední dobou shlédla. Jelikož jsem začala denně jezdit na rotopedu alespoň hoďku, samozřejmě při sledování televize, tak tu chvilku budeme.

161269994_dd4054

Salem, 2014/2017

Oh Salem. Opravdu dlouho mě žádný seriál nechytl takhle moc. Obvykle nejsem úplně na takové ty periodické seriály z minulosti anebo středověku – nijak se jim nevyhýbám, ale není to úplně první věc, po které sáhnu. Čarodějky a magii a temno mám ale jako téma ráda a tak jsem si tenhle seriál vybrala při znuděném projíždění Netflixu a jsem za to dost ráda. Tohle je asi jeden z úplně nejlepších seriálů, co jsem za poslední dobu viděla a rozhodně úplně nejlepší seriál zaměřující se na čarodějky apod. Možná bych to skoro až nazvala takovou o dost levnější a méně velkolepou verzí Hry o trůny. Je tam spoustu intrik, politiky, sexu, magie. A Mary Sibley jakožto hlavní postava je neskutečně nádherná a sakra badass ženská. Skvělá herečka k tomu. Rozhodně doporučuju. Pokračovat ve čtení „Filmové zážitky srpna 2018“

Reklamy

Zpátky do školy… Co jsem to udělala?

Někdy si říkám, že můj život je jenom kompilace „what have I done?“ momentů. Cca před rokem jsem začala přemýšlet, že půjdu zpátky do školy. Ano, já! Už na začátku střední jsem pomalu začala ztrácet zájem nebo respekt vůči studiu, anebo spíš tomu, jak to funguje – můžete mít vysokou školu a stejně skončit někde v Tescu, takže jsem si říkala, že je to všechno k ničemu a po střední šla pracovat. A vyhovovalo mi to, fungovalo to. Ovšem co jsem teď v Anglii a co mám přítele, začala se moje mysl jaksi měnit a já začala přemýšlet nad budoucností celkově a dospěláckým obrazem toho, co bych chtěla dělat a jak bych chtěla, aby to vypadalo. No, a jako servírka anebo v Tescu to opravdu není…

No, začalo to tím, když mi někdo zmínil, že nedaleko od nás je skvělá škola. College a universita v jednom, zaměřená především na zvířata. Už při dni otevřených dveří jsem se naprosto zamilovala do toho místa, o kterém by si jakákoliv škola v ČR mohla jenom nechat zdát. Obrovský kampus, který je v podstatě tak nějak jedna velká farma, zvířata všech druhů všude, chovné stanice, stáje, no prostě… ráj pro člověka jako jsem já. A tak jsem si řekla… proč ne. Jsem sice líná (asi moje největší charakterová vada, samozřejmě vedle mých mentálních problémů, lol), neučila jsem se roky, ve škole jsem nebyla roky, budu z toho celá vystresovaná a nervózní… ale proč ne. Bude sranda.

No a jelikož jsem blázen a i když nejsem extrémně ambiciózní, mám takovou tu mentalitu „go big or go home“ tak jsem si vybrala nejtěžší z kurzů. A tady vidíme ten ukázku toho „what have I done.“ No, brala jsem to tak, že když už to dělám, tak se z těch dvou let alespoň pokusím dostat co nejvíc, že. Tak jsem se spokojeně zadlužila státu a jdeme na to! Pokračovat ve čtení „Zpátky do školy… Co jsem to udělala?“

Toxické „fantasy“ já

Jedním z témat, na která se chci na tomhle blogu nově zaměřovat je trochu takové pseudo-psychologie, anebo spíš prostě rozebírání vlastních mentálních vzorců a problémů, uvolnění tlaku díky vypsání se a možná to může sloužit k dobru i pro ostatní.

Problém „fantasy“ já anebo „snového“ já je něco, čehož jsem si vědoma hodně dlouhou dobu, ale nikdy předtím jsem se na to pořádně nezaměřila a nepodívala se na to objektivně. Jak bych „fantasy“ já nejlépe popsala… Fantasy já je ta osoba, která byste ve své hlavě ideálně chtěli být. Například já jsem extrémně introvertní, nemám skoro žádné přátele (vlastním rozhodnutím/vinou), nejsem extrémně aktivní a outdoorový typ. Moje fantasy já je a vždycky bylo společenská, sebevědomá diva, která ráda chodí do přírody, dělá jógu, neustále dělá něco nového a vzrušujícího, má spoustu přátel, kterým neustále pomáhá a se kterými chodí na společenské akce. Je mnohem sebevědomější než já, víc dbá na vzhled, má extravagantnější styl, nosí vysoké podpatky, no a prostě je tak nějak „dokonalá“. Alespoň proti mému skutečnému já.

Myslím si, že obrovská spousta lidí má tenhle problém. A je to opravdu něco, čeho si třeba ani nemusíte být vědomi. Já jsem měla vždycky tuhle představu o tom, jak skvělé a úžasné moje snové já bude (anebo také moje „budoucí“ já, protože jsem si léta vždycky nalhávala, že jednou taková budu, jenom jeden další rok, jeden zlom, jedna změna a najednou se změním v tu osobu, kterou mám v hlavě a kterou jsem „vždycky měla být“) roky bez toho, abych si uvědomila, že to není reálné a v hodně případech taky docela toxické…

Fantasy já je dle mého takový stín toho, jací bychom si přáli být anebo jací si myslíme, že bychom měli být pro okolí, společnost, rodinu atd., zatímco uvnitř víme, že takoví nikdy nebudeme.

Pokračovat ve čtení „Toxické „fantasy“ já“

Realistické rady ohledně toho, jak začít jíst zdravě

Jsem jedním z těch lidí, kteří na ten zdravý aktivní životní styl nikdy úplně nebyli a věřím, že nejsem sama. Ono to samo o sobě asi není úplně špatně – ne všichni můžeme být extrémně aktivní atleti, co jdou ráno běhat a pak si dají smoothie s lněnými semínky. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy nejen že nejíte zdravě, ale jíte nezdravě takovým způsobem, že to může vaše tělo do budoucna permanentně zneškodnit. Pro takové lidi je tenhle článek.

Jak už jsem naznačila, ještě do nedávna (pár měsíců zpět) jsem neustále zápasila s tím, abych jedla zdravě a pořádně se hýbala. Ale co si budeme povídat, to jídlo je stejně nejdůležitější a dělá nejvíc. Co si pamatuju, měla jsem menší problémy s přežíráním (budeme to nazývat upřímně, že) a především čokoláda byla vždycky můj nejlepší kamarád. Nechci abyste si mě ale představili jako nějakou obézní 100 kilovou velrybu – to jsem nikdy nebyla. I přes moje roky ne zrovna dobrého stravování, moje postava byla vždycky na té hubenější straně normálu/normy. Věc kterou si je totiž třeba uvědomit je, že můžete jíst nezdravě a svoje tělo ničit zevnitř bez toho, aniž byste na to zvenku vypadali. A tyhle věci jsou taky dlouhodobé a občas nezvratné. Tohle uvědomí bylo to, co mně jednoho dne konečně zničeho nic donutilo se změnit. Jenže to samozřejmě není tak jednoduché. Je známo, že cukr je droga. To není přehánění nebo strašení ale fakt. Cukr je droga a je návykový – to já sama můžu potvrdit. Moje závislost na čokoládě a cukru byla fakt v jednu dobu docela extrémní a fakt, že se do všech spracovaných potravin od omáček přes kečup po jogurty přidává extra cukr moc nepomohlo. Je extrémně těžké se v téhle době vyhnout cukru, protože jsou všude, ve všech jídlech. A teď samozřejmě mluvím o tom zlém cukru, ne glukóze, která se nachází v ovoci atd. a je prospěšná.

tumblr_orci17j3vo1uzjuxjo2_1280

Takže… jak se pomalu ale jistě zbavit závislosti na cukru nebo čokoládě?

Pokračovat ve čtení „Realistické rady ohledně toho, jak začít jíst zdravě“

Cancel & Call Out Culture

Na začátek se omlouvám těm, kterým hrozně rvu nervy užíváním anglických slovíček a podílení se na devastaci jazyka českého (alespoň v jejich očích) ale dneska se budeme bavit o něčem, co prostě jaksi český synonym nemá a tak je budu používat. Sorry. Bavíme se totiž o cancel kultuře a calling out kultuře. Hned vysvětlím.

Tohle jsou dvě docela nepříjemný věci, které se stávají něčím normálním, především na internetu ale co si budeme podívat, internet je taková nová realita, že. A je to něco, co mně docela žere. Pod pojmem „cancel/call out culture“ si představme tohle: callout kultura je o tom, když celebrita, známá osobnost, ale někdy i úplně neznámý člověk bez sledujících řekne nebo udělá něco, co rozzuří veřejnost a stane se z toho obrovská situace, kontroverze, bod konverzace. V podstatě je to takové veřejné zostuzení. To je asi nejlepší popis, co mně napadne. Cancel kultura je v podstatě dost podobná věc jen s tím rozdílem, že je to spíš něco, co postihne celebrity anebo známé osobnosti – pokud tahle osoba udělá něco, co rozzuří nějakou skupinu, která z toho udělá hrozný problém, lidé pak rádi prohlašují, že daná osoba je „cancelled“ neboli prostě zrušená, konec kariéry, bye bye. Chápeme se.

Tohle je jedna z toxicit internetového světa kterou já osobě přisuzuju social justice bojovníkům, ale i „normální“ lidi se toho rádi chytí. Problém je v tom, že to už teď občas zachází do takových dálek, že se musím vyjádřit.

Pokračovat ve čtení „Cancel & Call Out Culture“

Insatiable

Insatiable je nově vydaný Netflix seriál, ohledně kterého teď bylo posledních pár týdnů na internetech docela dost rozpálených diskuzí a pěkný kontroverze. Dle mého osobního názoru hlavní problém tkví především v reklamní kampani a tom, jak to všechno bylo prezentováno. Z prvního traileru totiž dostalo hodně lidí pocit, že je to čistě a jasně „fatshaming“ a všichni se hned hodili do příšerně „offended“ a „triggered“ módu. Z traileru vyšlo najevo, že seriál je o holce, která byla tlustá a šikanovaná a potom díky zdravotním důvodům zhubla a to jí udělalo oblíbenou a její život celkově lepší. Sociální bojovníci samozřejmě moc nemuseli tuhle message, protože víme jak moc má veřejnost ráda obhajování obezity, ahem myslím tedy „fat shamingu„!

O čem je ale tahle série doopravdy? V čem se lidi spletli, v čem ne a jaký byl celkově můj dojem?

Předem bych ráda řekla, asi jako nejdůležitější věc, že tahle show je černá komedie jak vyšitá. Humor je fakt záměrně přes čáru, šílenej a ujetej a tahle show se rozhodně ani trochu nebere vážně. Ačkoliv je tam spoustu dramatických a procítěných scén a momentů, pořád je třeba myslet především na to, že tahle show byla vytvořena lidmi a pro lidi, co ještě dokážou mít nějaký smysl pro humor v tomhle světě a době. Jsou tam vtipy (ač neříkám že každý z nich byl skvělý), které jsou záměrně až urážlivý, ale tím způsobem, že to je právě dělá tak vtipné. Tohle prostě nebylo udělané pro novodobý showflakes, kteří jsou vším uražení a jejich největší prioritou je politická korektnost. Za tohle samo o sobě má u mě show plus. Pokračovat ve čtení „Insatiable“

Jak se sociální média mění v mainstream

Je to docela vtipný sledovat, jak se všechno pomalu ale jistě mění a přesouvá, jako obrovský sesuv půdy padá na bláto na dně úplně nová hlína. Budeme se bavit o sociálních médiích a asi ne tak úplně jako je zvykem – tohle není článek o tom, jak je to všechno toxický a špatný a bla bla bla. Na co se chci zaměřit je to, jak se sociální média změnila v nový mainstream. Jak se ze sociálních sítí které měly být „relatable“ (sakra snad si z toho nikdo neukákne, že používám anglický slovíčka) a reálný zase stalo to, proti čemu vlastně na začátku bojovaly.

Sociální sítě byly dlouhou dobu nějakým takovým čirým kontrastem k mainstream mediím.

Však víte; ty média a časopisy a televizní pořady, ve kterých jsou všichni úžasní, dokonalí, s pravým osvětlením a obklopeni vším tím materiálním vlastnictvím které byste si kdy mohli přát. Televize a časopisy byly ten nedosažitelný standard, nerealistická laťka na kterou nemohli „normální“ lidé nikdy dosáhnout… a sociální média se stala takovým útočištěm kde byly lidi reální, upřímní, relatable. Kde každý mohl být sám sebou, kde se konečně mohli ukázat i ti „normální“ a „nedokonalí“ mezi námi a mohli mít i tak pozornost.

Nojo jenže… časy se mění. Všechno na téhle planetě se vyvíjí.

Pokračovat ve čtení „Jak se sociální média mění v mainstream“